1. 2. 2012

Bodové hodnocení dnes a před šesti lety (1.díl)

Mám za sebou pololetí v mém novém působišti a minimálně v rámci výuky matematiky jsem uplatnil styl hodnocení, které jsem využíval před šesti lety i v mém předchozím působišti.

Musím přiznat, že jsem k znovuzavedení tohoto modelu přistupoval s obavami, zda žáci a rodiče jej přijmou. Po půl roce se ukázalo, že obě tyto cílové skupiny mají k tomuto systému spíše kladný vztah.
Navíc jsem se pokusil moji půlroční práci "převést do DUMů" v rámci "EU peníze školám" - jejich ukázka bude posledním dílem této mé minisérie...


To mě přivedlo k myšlence, že vytáhnu ze svého "archívu" tři články, které byly sepsány v roce 2006, - tedy v době, kdy se zaváděl ŠVP a vedly se spory mezi zastánci "známek" (tradiční přístup) a "slovního hodnocení" (inovátoři). Na škole, kde jsem působil, vznikl tým, který předložil návrh pravidel hodnocení, jež uvažoval pouze o možnosti hodnotit známkou nebo slovně. Proto jsem první článek spojil s otázkou "Hodnocení žáků - slovně nebo známkou?".
Přiznávám, že jsem do článku z dubna roku 2006 mírně zasáhl, ale jeho vyznění ponechávám -samozřejmě i při vědomí, že některé věci bych dnes napsal trochu jinak. Tady je ...

V čem je rozpor?

Doposud jsme navyklí hodnotit dvojí formou. Škála v podobě pětibodové stupnice je nejčastější způsob hodnocení (a tuto formu máme zažranou až do morku kostí - jednička a pětka, to je náš denodenní chleba) a pomalu si zvykáme i na posilování formy slovního hodnocení (již dříve jsme ji uplatňovali, ale doposud jsme ji nedávali na roveň škály - Ondro, dneska se Ti dařilo... Pavle, Tebe nevezmou ani u kopáčů...).
Existují však další formy, z nichž jednu jsem si pracovně pojmenoval jako "bodové (procentuální) hodnocení". Na vysokých školách již tento systém běžně uplatňují v podobě kreditního systému. Nejedná se tedy o "bodování" písemek a testů tak, jak jsme jej běžně zažívali v dobách, kdy jsme sami byli (nebo právě jsme) žáky.
V tomto případě jde víceméně o metodickou pomůcku u hodnocení písemného projevu, kdy převádíme výkon do škály (chcete-li do známky). Já měl a mám na mysli skutečnou formu hodnocení, postavenou na roveň těm dvěma předchozími.

Jak tento systém uplatnit na základní škole?

Žák je v dané oblasti (řekněme v rámci jednoho tématického celku) postaven před úkol získat určité množství bodů, aby mohl "postoupit" k další problematice. Na získávání bodů má určité období. Zároveň žák bude průběžně informován, kolika bodů (kreditů) za dané situace získal. Nejlepší výpovědí u této formy hodnocení je "graf", který popisuje aktuální stav ve srovnání s předpokládaným cílem (procento splněných úkolů).
Zde je používání pětibodové stupnice přinejmenším zbytečné, ne-li přímo kontraproduktivní. A slovní hodnocení jakbysmet.
Netvrdím, že tato forma práce (a samozřejmě tedy i její hodnocení) lze využít pro každý případ či každý vyučovací předmět. Nicméně by neměly v dnešní době existovat žádné zábrany, které by neumožnily tuto formu využít jako rovnocenou formu  na základní škole. Bohužel však tomu stále je. Toto tvrzení mohu opřít o své bezmála desetileté zkušenosti.

Co brání "normálnímu" využivání této formy hodnocení?

Rozdělme hodnocení na celkové a průběžné a to i přesto, že u obou lze vyčíst stejné znaky, které brání jejímu rovnocennému nasazení.

Začněme celkovým hodnocením

Při troše snahy není problém najít vhodnou převodní metodu mezi bodovým hodnocením a škálou o pěti stupních. I když to považuji spíše za úlitbu systému a zažité tradici. Ale právě zde se projevuje jeden z hlavních problémů současného hodnocení ve škole.
Jak my učitelé, tak předeším celé okolí už pozapomnělo na slovní vyjádření této stupnice (výborný, chvalitebný, dobrý, dostatečný a nedostatečný).
Při číselném zápisu někteří žáci, rodiče (ale i střední školy) považují 2 za neúspěch. A přitom ve skutečnosti ve slovním vyjádření žáka za výkon chválíme. A ještě markatněji se to projevuje u předmětů, které "jaksi" nejsou ty stěžejní. Informační technologie patří mezi ně. Tam hodnocení dobré (tedy 3) je ve skutečnosti vnímáno jako projev neschopnosti. A navíc to přece kazí průměr. Pak se ale danému vyučujícímu silně omezují možnosti využít možnosti škálovitého hodnocení a buď je nucen použít slovní nebo hledá jinou cestu.
A že tento jev provází i výuku informačních technologií (jako dle mého názoru jedním z nejvyžadovanějších oblastí vzdělání na současném trhu práce) je jen důkazem zdegenrování hodnotícího systému. Ale budiž ...

A co průběžné hodnocení (v průběhu školního roku)

I tady však narážím na překážky. Začněme u žáků - práce na úkolech je většinou dostatečně motivující. Ale nezřídka si tuto činnost potřebují převést na známku, kterou bych měl napsat do žákovské knížky (přiznám se, že tak nečiním, protože to považuji za zbytečné). Proč chtějí mít žáci známky? Protože to chtějí rodiče!
Rodiče tedy nezajímá, co žák zvládá (či nezvládá), na co má talent (a kde je "dřevo"). Hlavně však žádá po základní škole, aby žákovo vysvědčení nebylo překážkou pro výběr střední školy! Vrátím-li to k informačním technologiím, opět degenerace vzdělávacího systému. Tento předmět totiž není vnímán jako nijak zásadní, takže hodnocení za 2 u celkového hodnocení je již vnímáno jako "znehodnocení" vysvědčení. A přitom právě dovednost využívat informační technologie by měla být jedním z předpokladů úspěšného zvládnutí mnoha jiných předmětů na středních školách.
A jak reagují střední školy? Jejich systém přijímání vůbec nezohledňuje průběžné hodnocení - vždyť to není o ničem jiném než o známkách (tu na vysvědčení, tu na přijímacím testu). Proč? Protože je to nejjednodušeji vyhodnotitelné. A čím? Světe div se - no přece za pomoci informačních technologií, které se učitel musel naučit právě formou vzdělávání, jež mimochodem neměla nic společného se známkováním!

Co na závěr?

Chceme-li se seriózně zaobírat hodnocením, pak prosím všechny zúčastněné (pracovní tým, učitele, žáky i rodiče - dále nedosáhnu), dejme bodové hodnocení na roveň těm ostatním. Ať má stejné stejné podmínky jako známka i slovo! Jeho převedení do celkového hodnocení je pak zvládnutelné. Minimálně tak, kterou jsou schopny střední školy vstřebat.