11. 2. 2012

Bodové hodnocení dnes a před šesti lety (3.díl)

Třetí ze série historických článků z roku 2006 jsem spojil s otázkou "Proč nechci zkoušet". I v tomto případě jsem reagoval spíše na tehdejší atmosféru. Sice se nejedná přímo o souvislost s bodováním, ale v matematice se nezřídka řešilo ověřování i "u tabule" ... a to s nemalým vlivem na celkové hodocení.

Proč nechci zkoušet?

  • Zkoušení mě zdržuje.
  • Nechci na žákovi hledat jeho chyby a mezery. Nevadí-li jemu, pak zkoušení ho nepřiměje k tomu, aby je odstranil.
  • Zkoušení je nástroj "moci" a tudíž stresující. Já chci, abychom byli "na pracovišti" partneři a vzájemně se respektovali.
  • Chci, aby se žáci na mé hodiny těšili nebo alespoň by jim neměly vadit. A to při hrozbě zkoušení není možné.
  • Nepotřebuji opakovaně zjišťovat, zda žák umí nebo neumí. To si má žák zjistit sám.
  • Nechci být jako jediný zodpovědný za to, zda žák umí nebo neumí. Chce-li však umět on, chci mu pro to vytvořit podmínky.

Jak tedy chci průběžně hodnotit?

Nejprve důležitá věc - nejde ani tak o kontrolu nabytých znalostí, protože ty v dnešní době prokazatelně ztrácejí na významu. (POZOR! Netvrdím, že jsou nepodstatné!) Jde mi však především o rozvoj dovedností, založené na osobní či týmové zodpovědnosti. A dovednosti se dají rozvíjet především praktickým cvičením. Takže pro mě nejbližší způsob získávání podkladů pro hodnocení je zadávání praktických úkolů.
Přitom se nejedná o nic nového - pokyn učitele Otevřete si knížku na straně 3, cvičení 5. Kdo bude mít hotovo, může se pustit do šestky.... - to zná každý. Tento způsob se však používá frontálně (v tom lepším případě skupinově) a navíc většinou není příliš motivační.
Odbourejme hlavní negativum - frontální užití praktických úkolů lze nahradit tím, že umožníme individuální tempo při řešení úkolů, přesahující jednu vyučovací hodinu. V takovém případě je však nutné, aby žáci měly sady úkolů předem k dispozici, nejlépe v písemné podobě.
Tento princip má navíc dle mého názoru jeden efekt - ti "rychlejší" objevují neznámé (dost náročné, ale většinou velmi motivující), těm "pomalejším" nebraňme žádat o pomoc a radu (v mnoha ohledech přínosné pro všechny zúčastněné).
Zlepšení motivace lze provést především v oblasti té vnější (vnitřní bývá většinou zachována). Tady se přímo nabízí systém bodového hodnocení - co úkol to nějaký ten bod. Může to mít sice i znaky negativní motivace, nikoliv však tak výrazné, jako u známky.

Jak dle mého hodnotit celkově?

Když už to musí být, pak hodnocení časově omezené není zrovna nejlepší. A čtvrtletí, pololetí apod. není nic jiného. Dokonce si dokáži představit i systém bez nutnosti hodnotit na konci školního roku (mimochodem by tím zmizel pojem propadá nebo opakuje ročník). Nejsem však naivní a vím, že to není reálné. Koneckonců učitel si jistě dokáže uzpůsobit výuku tak, aby na konci roku (v krajním případě i o pololetí) uzavřel určitý tématický celek.
A jsme u toho - nejlepší by bylo, kdyby se celkové hodnocení provádělo na konci určitého tématického celku. A opět lze využít bodového hodnocení, nicméně známka ani slovní hodnocení by nemělo být na překážku.

Proč tuto změnu?

Žehráme, že školy nepřipravují pro praktický život. Vezmeme-li však její nejpodstatnější úlohu, pak je to jistě vzdělávání. A tady tvrdím, že tématicky zaměřený systém vzdělávání je nejen praxi nejbližší, ale také v dnešní době společností nejžádanější. Nebo o čem je systém celoživotního vzdělávání a rekvalifikačních kurzů?
A i kdyby se někdo vzdělávat nechtěl, pak s největší pravděpodobností se setká s tím, že za přiměřeně odvedenou práci dostane přiměřenou (doufejme) odměnu. Tedy nastane situace, že body budou nahrazeny penězi.