Podepsal jsem třetí petici,...

... která souvisí se školstvím. A to v rozmezí necelých dvou měsíců. Přitom před tímto "hektickým" podepisováním jsem naposledy podepsal petici, která odsuzovala model generálně-dodavatelského řešení v podobě INDOŠE. Co ve mě vyvolalo takové nutkání?

Poměrně hodně si zakládám na tom, abych ctil svá "vnitřní pravidla" a řídil se svou "vnitřní vizí". Proto tuto svou úvahu opřu o tři klíčová sdělení:

1. Snažím se oddělovat rovinu profesní od roviny osobní.
2. Mé životní krédo je "čím větší svoboda, tím větší zodpovědnost".
3. Snažím se řídit heslem, že "důležitější je dělat správné věci, než dělat věci správně".

Co že jsem to podepisoval?

První petici jsem podepsal v souvislosti s rizikem ukončení podpory portálu RVP.cz. Sám mám sice k tomuto webu poněkud rezervovaný postoj, nicméně pro nemálo učitelů je to přirozená brána k online aplikacím využitelných v rámci vzdělávání (články, blog, wiki, diskuse atd.). Takže její přidaná hodnota byla dle mého soudu neoddiskutovatelná a považuji rozvoj služeb tohoto portálu za samozřejmý parametr udržitelnosti investovaných peněz.
Jak se však ukázalo, vedení MŠMT bylo jiného názoru a udržitelnost si představovalo jinak. Komerčně = nevyděláš si na sebe, nemáš právo na rozvoj. V duchu "řízení projektů" jsem si řekl, nechť ukáže čas. A ten brzy ukázal, že vedení MŠMT chystá projekty financované z evropských peněz, které portálu RVP.cz přímo konkurovaly. A co hůř, že tyto projekty budou realizovány komerčními subjekty. To mě nakonec vedlo k rozhodnutí, že jsem podepsal první petici za odvolání pana ministra Dobeše.
V posledním období se dostávají na veřejnost informace, jak prostředky z evropských peněz (tzv. OP VK) , které mají končit ve školách, fakticky končí u komerčních subjektů a "zájmových skupin" (ve stylu ústeckého kraje). Na počátku "této aféry" to vypadalo na "Vitulovo dědictví anebo ... hoši ...". Bohužel poslední dny jasně dokládají, že problém není v minulosti, ale v současnosti. Proto jsem se rozhodl podepsat i třetí petici.

A nyní vysvětlení ...

Je to problém profesní

V prvé řadě bych chtěl říci, že jsem dalek osobních ataků na osobu pana Dobeše. Některé z nich (například titulní stránka Reflexu č.4) se mi vyloženě hnusí.
Nicméně po profesní stránce jsem osobně přesvědčen, že už svou roli nezvládá. Ačkoliv některé záměry mohu po profesní stránce podporovat (viz dále), způsob jejich prosazování a především schopnost jednat a komunikovat je za hranicí toho, co bych od ministra očekával. A školství zvláště.
Nemohu navíc ani pominout fakt, že ministr školství má být respektovanou osobností, která nepotřebuje "podpůrné Pí-áR" z Hradu či své rodné strany. Řízení školství by totiž nemělo být závislé na mocipánech, ať už stranických či dokonce prezidentských. Tato nezávislost by byla znakem profesionality a zvládnutí své profese.

Svoboda jde ruku v ruce se zodpovědností

Velmi si vážím toho, že žiji v době, kdy můžu svobodně nadávat na poměry (nejen v hospodě) a že mohu pod svůj názor a postoj přidat své jméno. Ruku v ruce s tím však musí jít i pocit zodpovědnosti. Podepsat se pod kritiku bez toho, abych uvažoval o důsledcích, je nezodpovědné.

Chci však prohlásit, že bych hodně stál o to, aby zodpovědnost za rezort školství převzal zástupce strany, která se chová zodpovědněji než Věci veřejné - a to i navzdory tomu, že jí to body na politické scéně nepřidává. Hovořím o TOP09 (přesněji Starostech a nezávislých), přičemž v mých očích by mohl být jejím zástupcem právě pan Petr Gazdík (všimněte si, že byl učitelem i starostou). Mohl bych hovořit i o ODS, ale ta dle mého soudu svou příležitost propásla, kdy pan Jiří Pospíšil by byl nadmíru vhodným kandidátem nejsilnější vládnoucí strany.
Pro sympatizanty opozice jen poznámka, svým komentářem respektuji stávající rozložení politických sil. Kdyby byla u kormidla ČSSD, určitě bych našel vhodné jméno. Předesílám, že by se určitě nejednalo o pana Zemana či paní Buzkovou.

Považuji za správné deklarovat svůj postoj

Nakonec bych chtěl říci, že považuji za správné, aby člověk zaujal postoj, i když správně bych měl "držet hubu a krok". Proto tedy píši tyto řádky. 

Zároveň však chci říci, že považuji za správné, abychom v době krize našeho vzdělávacího systému sahali po krizových scénářích - mezi ně pak řadím:

• celorepublikové ověřování (státní maturity i testování na základních školách);
• změnu způsobu financování škol (základních, středních i vysokých).

A nejen v době krize považuji za vhodné, abychom:

• změnili pojetí kontrolování škol, ať už ze strany české školní inspekce či ukotvení obhajoby postu ředitele školy omezením funkčního období;
• nalezli vhodný model kariérního řádu učitelů a s tím související opuštění věkového automatu "za odsloužená léta".

Přál bych si, aby budoucí ministr na tyto parametry bral zřetel. A přál bych mu, aby svou autoritou a respektem dokázal tyto parametry obhájit, aniž by se choval jak "slon v porcelánu".