8. 2. 2012

Bodové hodnocení dnes a před šesti lety (2.díl)

Druhý ze série článků jsem spojil s otázkou Nechci žáky známkovat ani na ně sepisovat žádný posudek .... Opět s mírnými úpravami oproti roku 2006, kdy jsme v rámci tvorby ŠVP řešili pravidla hodnocení a byly silné tendence aplikovat slovní hodnocení (jako "průpravu" pro výstupní hodnocení deváťáků). Berte prosím v potaz, že článek byl psán v dané době a pro potřeby "školního webu".
Diskuse nad problémem hodnocení žáků se na naší škole rozproudila s veškerou vehemencí. V určitém momentě mně však byla položena stručná otázka - Tak co vlastně chceš?
Nečekejte hned odpověď. Nejprve totiž co a proč nechci ...

Proč nechci slovně hodnotit?

  1. Neumím to.
  2. Žák a potažmo jeho rodič o takové hodnocení příliš nestojí.
  3. V našich zemích máme se slovním hodnocením negativní zkušenosti - "kádrovací posudek".
  4. V našich končinách málokdy a málokdo dokáže přijmout kritiku jinak než osobně. Neumíme to my učitelé, jak to můžeme chtít po rodičích nebo dokonce po žácích? A hodnocení bez kritiky není hodnocením.
  5. Nejen z výše uvedených důvodů se snažíme sepisovat hodnocení tak, aby "neublížilo". Nepíšeme Ty jsi vypočítavý!, ale Snažíš se co nejlépe vyhodnotit danou situaci.. Já ale tvrdím, že takový způsob hodnocení do budoucna "ubližuje" srovnatelně.

Proč nechci hodnotit známkou?

  1. Známka je nástrojem "moci" učitele a často je předmětem sporu mezi hodnotitelem (učitel) a hodnoceným (žák nebo rodič). Přitom hodnotitel bývá nezřídka i soudcem tohoto sporu.
  2. Rodiče i žáka ve skutečnosti nezajímá hodnocení, ale číselné vyjádření (1 až 5). Rodič (žák) se neptá Co nezvládá(m), co neumí(m)?, ale Co (jsem) dostal?.
  3.  Až na výjimky, má známka spíše negativní dopad (dostal jsi za tři je stejné jako dostal jsi pár facek). Tudíž se jedná o donucovací prostředek, vy(zne)užívaný jak učitelem tak rodičem.
  4. Z dlouhodobého hlediska rodič postupně přenesl prostřednictvím známek zodpovědnost za vzdělání svého dítěte na školu. Otázka Co jsi dnes dostal ve škole? je nezřídka maximem snahy spolupodílet se na vzdělání žáka. Následně pak rodič prostřednictvím známek přenese zodpovědnost za "neúspěch" žáka během vzdělávacího procesu na školu - kritika Nevěřím, že náš kluk přece má z matematiky trojku. Budu si ztěžovat! nebo Touto známkou mu jen kazíte vysvědčení!.
  5. Známka je formou úspěchu či neúspěchu žáka, a to zvláště s přechodem na vyšší stupeň vzdělání (ze základní školy na střední nebo ze střední na vysokou). Zájem o danou školu a další předpoklady, ztěží měřitelné známkou, jdou do pozadí.

Jak tedy chci hodnotit?

Co nejvíce pozitivně motivačně, spravedlivě, objektivně a přitom měřitelně! A to dle mého názoru výraznou měrou umožňuje systém bodový (procentuální či kreditní, jak libo), protože:
  1. Je pozitivně motivační - získání i toho nejmenšího počtu bodů je pozitivní krok (na rozdíl od známky, která je v převážné míře negativní).
  2. Spravedlivě a objektivně - žák zná předem, kolik bodů může za příslušnou oblast nebo období získat. U známek ani slovního hodnocení se žák nedokáže ve skutečnosti připravit na to, co ho čeká. Neví, kolikrát nebo za co dostane známku, případně čím si zaslouží slovní ohodnocení jsi samostatný nebo naopak potřebuješ pomoc druhých.
  3. Je měřitelné - počet získaných bodů (ať už při předem známém maximu či nikoliv) už snad měřitelnější být nemůže.
Vím, že existují rizika a nevýhody. Ty však pro mne nejsou dostatečným důvodem pro odmítnutí tohoto systému hodnocení jako rovnocenné formy ke známce nebo slovnímu hodnocení.

Nasazování bodového systému

V zásadě fungují dvě metody získávání bodů:
  1. Průběžné, kdy žák je seznámen s podmínkami získávání bodů za určité úkony či činnosti. Tato metoda je uplatňována v mnoha oblastech (s trochou nadsázky, mzda není nic jiného); u vzdělávání se používá například i tzv. e-learningu.
  2. Závěrečné (či výstupní), kdy žák je hodnocen jednorázově většinou na závěr určitého celku. Určitý počet bodů pak opravňuje k "postoupení do dalšího kola". Opět známe z praktického života (různé formy soutěží, kdy nikoho nezajímá průběžná příprava, ale momentální výkon); u vzdělávání můžeme uvést vysokoškolské studium.