27. 10. 2009

ICT ve školství - 5.díl : Je běžný školní informatik partnerem nebo rukojmím?

V článku Lesk a bída školního informatika jsem se zaobírali především uspokojováním jeho potřeb v minulých letech. Jak to vypadá dnes? (Poznámka: Myšleno v roce 2006, ale asi to je jedno, že?)


U INDOŠe lze nalézt pozitiva
Jednoznačně INDOŠ byl kontroverzním projektem. Nicméně z pohledu školního informatika přinesl minimálně dva pozitivní jevy:



  • vnesl do školního prostředí nové pojmy – ICT koordinátor a jeho dílčí funkce ICT pedagoga, ICT manažera a ICT správce.





  • zaktivizoval na celostátní úrovni určitou skupinu školních informatiků, což vedlo k založení Jednoty školských informatiků (dále jen JSI)


Nicméně se většina z nás shodne, že negativa převažují. Důkazem budiž i skutečnost, že INDOŠ příliš politických bodů bývalému panu ministrovi Zemanovi nepřidal. To byl bezpochyby i jeden z důvodů, proč jsme jej v staronové vládě sociální demokracie v roce 2002 nenašli. A jsme u toho – volby se s volbami scházejí a školní informatik si legitimně může položit otázku, co se pro něj za ty roky změnilo.


Ať žije ICT metodik!
Vzpomeňme si na to, jaké naděje školní informatici vkládali do personálních změn na odboru SIPVZ po nástupu paní ministryně Buzkové. A osobně jako jeden ze zakládajících členů JSI jsem věřil, že konečně se bude ve spolupráci s MŠMT hledat ukotvení školního informatika jako nezbytné součásti každé školy. A počátky byly věru nadějné.
Byla definována funkce ICT metodika (jak podobné funkci ICT pedagoga, definované generálním dodavatelem). A snížení úvazku bylo dozajista alespoň částečným zadostiučiněním, přesněji řečeno v prvopočátku se to tak jevilo. Bohužel tento krok nakonec mnoho nevyřešil a to především proto, že nenastalo vyjasnění zbývajících funkcí, definovaných generálním dodavatelem (ICT správce a ICT manažer). Proč to tvrdím?



  1. U zelených škol se nakonec ukázalo, že to není potřeba. V době vzniku funkce ICT metodika projekt INDOŠ plus mínus plnil svou úlohu a tudíž na školách nebyly další funkce nezbytné. A MŠMT to nakonec vyhovovalo, přece jen INDOŠ nebyl tak špatný, že?





  2. U červených škol se situace školních informatiků příliš nezlepšila. I přes snížení úvazku nelze vysledovat odlehčení práce. Ba právě naopak, nezřídka práce narůstá a z toho plyne i rozladěnost.


Co bylo důsledkem tohoto polovičatého přístupu?



  1. Pod křídly společnosti ACOL zůstala většina škol. A to ze dvou důvodů. Oprostíme-li se od sympatií či antipatií vůči projektu INDOŠ, pak nabídka společnosti ACOL byla vcelku přijatelná. No a za druhé – měly tyto školy snad jinou možnost v případech, kdy na nich většinou zůstali „školní informatici – vojáci“? Nikdo je na funkce ICT správce ani ICT manažera nepřipravil. A taky by je za to nikdo neohodnotil.





  2. U červených škol nezřídka byla funkce ICT metodika zastíněna plněním povinností, které spadají převážně do působnosti ICT manažera či ICT správce. To jednoznačně svědčí o tom, že vedení červených škol potřebuje spíše zbývající dvě funkce namísto ICT metodika.




V obou případech je však chování škol logické! Bez dobrého řízení a bez kvalitního informačního systému stěží můžete vytvářet prostředí pro vzdělávání! Jinak řečeno, nejprve je nutné zajistit potřebu bezpečí (spolehlivý nadřízený) a potřebu stability (funkční ICT), pak teprve můžete rozvíjet potřebu dalšího rozvoje (vzdělávání - a to jak dospělých, tak žáků).


MŠMT a JSI versus jejich oponenti
Těžce se mi píše tento odstavec. Ale při vzniku JSI jsem si myslel, že její hlavní úlohou je seriózní, nicméně důsledná oponentura kroků MŠMT a z toho plynoucí obhajoba zájmů školních informatiků (ještě že to má ve svém názvu...). Ze začátku tomu tak skutečně bylo a vedení JSI to bezesporu slouží ke cti. S postupem času se však mezi MŠMT (přesněji řečeno odborem SIPVZ) a JSI vytvořilo prazvláštní pouto. Jakákoliv oponentura se postupně vytrácela, až vymizela úplně. A s obhajobou školních informatiků to skončilo obdobně.
Místo toho vzniká nerozlučný tandem „odbor SIPVZ – JSI“, na který doplácí běžný školní informatik. Ten svou práci na škole nestíhá, plní povinnosti i neexistujících funkcí ICT manažera, ICT správce a nezřídka i poměrně vysoce odborné práce administrátora informačního systému. A aby toho nebylo málo, valí se na něj z odboru SIPVZ rozličné metodické pokyny, standardy, povinnosti nakupovat evaluační software, sepisovat ICT plány, zajišťovat školení SIPVZ a kdoví co ještě. A to vše veřejně či tiše podporované samotnou JSI. Nevím jak vás, ale mě to místo motivace spíše frustrovalo.
Jistě, jsou tady i „odměny“ v podobě pilotních projektů SIPVZ či různých statutů (informační centra SIPVZ a školící střediska SIPVZ). Toto prostředí však spíše vyhovuje určité skupině „aktivních“ (dovolím se veřejně přiřadit mezi ně). Běžný školní informatik ale nemá tu potřebu či čas realizovat nějaký projekt či stát se školitelem. A nic si nenalhávejme někdy můžeme spíše mluvit o takyprojektech či takyškolitelích.


Není tedy divu, že se čím dál tím častěji ozývaly hlasy, které se snažili upozorňovat na nedostatky a začaly suplovat roli oponenta, ze které JSI vycouvala. Pokud není oponentura veřejná, často se stávalo, že nebyla brána v potaz. Jakmile se vyšlo s kritikou ven, našel se nový nepřítel. Dnes jsme však ve stavu, vzájemného osočování – lhostejno, ze kterého tábora zní.


Uvědomili jsme si však přitom, že jak v jednom táboře tak v druhém jsou školní informatici? Kdy už konečně dáme najevo, že při realizaci SIPVZ se stále zapomíná na jeden významný pilíř, do kterého lze vytesat nápis „ŠKOLNÍ INFORMATIK“. Že bych zas měl vkládat naději do voleb? Ach, jak jsem naivní ;-)