24. 10. 2009

ICT ve škole - 4 .díl : Lesk a bída školních informatiků

Další z historických článků ...
Píše se rok 1989, české školství je prakticky nedotčené informačními technologiemi. Čas běží … Píše se rok 2000 a s ním myšlenka SIPVZ, protože české školství údajně potřebuje pomoci v masivnějším využití ICT. A čas běží … Píše se rok 2006 a údajně všechny školy v Česku údajně díky SIPVZ mohou běžně využívat ICT a to včetně všudypřítomného Internetu.
A jakou roli v tomto období hrál školní informatik?


Doba objevů
Je počátek let devadesátých a školy většinou počítače ignorovaly. O výjimky se v té době zasloužili především lidé, pro které byl počítač koníček a předmět nadstandardního sebevzdělávání. Říkejme těmto lidem „informatici-objevitelé“. Tito na školách většinou disponovali velkou mírou svobody, přičemž míru zodpovědnosti si nezřídka určovali sami. Jinak řečeno – když „to“ fungovalo, zažívali uspokojení – když ne, nikdo si nestěžoval. Uživatelé se navíc rekrutovali převážně z řad obdobně zanícených žáků. A technologický vývoj vstřebatelný (i když v té době se nám zdál překotný, že?).
Zkrátka a dobře informatik-objevitel uspokojoval své potřeby, nebyl tedy důvod k nespokojenosti.


Doba verbování
Končící století (či tisíciletí, jak libo) již rozhodně nelze charakterizovat „svobodným“ objevováním. Školy již počítače „potřebovaly“, minimálně pro vedení ekonomické a obdobné agendy. Časem se navíc „počítačová učebna“ stala marketingovým argumentem. Informatik-objevitel již začal nést zodpovědnost i za jiné (ekonomka, jiný vyučující), přičemž se stával i předmětem kritiky. A jelikož již neuspokojoval pouze své potřeby, logicky očekával adekvátní ohodnocení či uznání. V té době se ho ještě nezřídka dočkal, i když občas byl předmětem kritiky nespokojených (a po hříchu většinou negramotných) uživatelů.
Nicméně tato doba přinesla i jiný typ školního informatika. Byl to „informatik-voják“. Jednalo se o pracovníka školy, kterého vedení zlomilo pro práci, jejíž náplň lze charakterizovat „ten, který se stará o ty počítače“. Z těchto řad se občas vzešli i tací, kteří se postupně zařadili mezi „informatiky-objevitele“. Většinou však tito lidé nezažívali při své práci potřebné uspokojení a to ani v případech, kdy za to byli odměňováni.
A to většina netušila, jak rok 2001 školní informatiky rozdělí na dva tábory. Přišel projekt Internet do škol...


Doba profesionálů
INDOŠ v prvé řadě dal informatikům-objevitelům jasný signál – my o vás nestojíme, nejste ti praví profesionálové! Přidáme-li navíc k tomu rozčarování školního managementu „červených“ škol (nezřídka přímo či nepřímo obviňujícího svého informatika), není divu, že nastala první větší vlna „odlivu školních ICT mozků“.
A typ informatik-voják? Ten doufal, že veškeré odborné břímě zodpovědnosti převezme někdo jiný. Nicméně hlavní realizátor projektu INDOŠ (generální dodavatel) si byl velmi záhy vědom toho, že na škole určitého ICT odborníka potřebuje – zrodil se ICT koordinátor. I jal se ho generální dodavatel vzdělávat, bohužel však narazil převážně na informatiky-vojáky. Ti však nebyli v převážné míře schopni příslušnou úroveň vzdělání vstřebat a pokud ano, nedokázali na něj navázat.
Celkově vzato, toto období je charakteristické neuspokojením potřeb informatiků, což vedlo k jejich frustraci.


Tato doba nespokojenosti je však naštěstí pryč, nebo ne? Odpověď jsem si dovolil sepsat v druhém článku. To však nebrání diskusi – uvidíme, nakolik se bude její obsah lišit od mých závěrů.