Chci být průměrným učitelem ...

... na průměrné škole s průměrným platem ve státě, který vydává na vzdělávání průměrné procento ze svého HDP.

Být průměrný není žádná ostuda

Hned na úvod bych rád podotkl, že průměrný není totéž co stejný či rovný. Píši to pro jistotu, abych předešel případným totalitně-stádovitým narážkám. Průměrný stav či jev je fakticky statistická hodnota, která je v ideálním případě spojena s Gaussovou křivkou.
Vrátím-li se ale k průměrnosti učitele, pak poukáži na jeho typologii. Pro mou aktuální úvahu postačí tzv. manažerská mřížka, která v zásadě dělí osoby na ty, kteří se v rámci své profese orientují buď na výkon nebo na lidi. Dobrý průměrný učitel se pak ve své práci snaží o rovnováhu orientace na výkon i na lidi - bodejť by ne, když má učit (=výkon) žáky (=lidi).

Naše školství asi nestojí o průměrného učitele

Již před více jak čtyřmi a půl lety vznikl článek Častý zdroj konfliktu muže a ženy (nejen) ve školách. Pokud si (stejně jako já) připomenete i přiložené video, pak snad uznáte, že je platné i dnes. Ba co hůř, některé konflikty se ve školství ještě prohlubují.
Je to mimo jiné způsobeno i tím, že u single-taskerů (česky řečeno jednoúlohových) je dominantnější orientace na výkon. Pokud se však podíváme na to, co se v našem školství děje minimálně od milénia, tak orientace na výkon přenechává své pozice ve prospěch/na úkor orientace na lidi. A troufám si tvrdit, že dění z posledních měsíců mi dává za pravdu = integračně-inkluzivní konflikt je především veden v rovině lidské nikoli výkonové.
Tento odklon od rovnováhy vede k tomu, že chceme mít nadprůměrného lidsky orientovaného učitele, který "empaticky" přistupuje k výkonovým kritériím. Přeloženo do řeči současného školského slovníku, pak výkon se musí relativizovat = individualizovat, uzpůsobit potřebám, nehodnotit pomocí čísel či žebříčků.
Takže učitel, který je orientovaný spíše výkonově, dostává jasné signály, že přijdou další změny jdoucí proti jeho typologii. Přiznejme si, že jednoúlohovými výkonově orientovanými pracovníky ve školství jsou hlavně muži. Tudíž tímto přístupem můžeme celý vzdělávací systém ještě více destabilizovat, protože v něm bude ještě méně mužů než tomu bylo doteď. Natož aby do něj vstupovali.

Průměrný výkonový učitel zvládá svůj timemanagement

Život mne naučil sledovat svůj osobní čas. A vzhledem k finančním podmínkách ve školství (ať už jde o průměrný plat učitele či podíl státního HDP vloženého do vzdělávání) bez uzardění použiji argument ve stylu "ani minutu nad mou pracovní dobu". Protože si navíc svůj profesní čas musím již několik let strukturovat, troufám si tvrdit, že i v tomto případě se to ve školství zhoršuje = na učení je čím dál tím méně času (viz článek Jsem-li učitelem, tak zodpovídám za učení).
I v tomto případě mají víceúlohové učitelky orientované na lidi jednu zdánlivou výhodu - většinou neumějí pracovat se svým osobním časem nebo ještě hůře to odmítají. Takoví lidé jsou pak vděčnou cílovou skupinou pro nepromyšlené, neřízené a v konečném důsledku nekontrolovatelné změny. Někteří z nich pak typologicky odpovídají inovátorům s poněkud sníženým kritickým myšlením. Pokud se takoví lidé stávají hybateli změn, nezřídka díky nezvládání svého timemanagentu požadují, aby chybějící čas dodali i lidé výkonově orientovaní. Je nabíledni, že to vede k dalším sporům a nedorozuměním a to jak v profesním tak v osobním životě.

Shrnuto a podtrženo z pohledu průměrně výkonového učitele

Integračně-inkluzivní konflikt je mimo jiné i o čase učitelů. Všimněte si, že o tomto tématu se skoro vůbec nehovoří - kde na to má průměrný učitel vzít čas? 
Předpokládám, že nositelé integračně-inkluzivní systémové změny na tuto otázku mají odpověď. Pokud mi tyto změny časem čas ušetří, uvítám nějaký důkaz v podobě obhajitelných čísel. Pokud ne, prosím mé zaměstnavatele (minimálně ministerstvo a prostřednictvím zřizovatele i rodiče), aby zajistili, že si budu moci ušetřit čas někde jinde (třeba v dohledu nad žáky či v mimoškolních aktivitách směřujících k uspokojení očekávání rodiče či přímo zřizovatele).