25. 2. 2016

Pražský Třebešín a mé rodné Hranice

Šikana na pražské střední škole mediálně hýbe českým školstvím, zápis do prvních tříd v mém městě pak trochu hýbe tím hranickým. Obě kauzy mají mediálně silné aktéry - vedení škol, děti a rodiče. Nějak se ale zapomíná na zodpovědnost dalšího významného hráče = zřizovatele.

Ať jsme v obraze...
Případ pražské střední školy asi není třeba výrazněji představovat. Nevybíravé jednání a chování adolescentů směrem k pedagogům se po čase opět dostalo do hledáčku médií. Přitom nejde o nic nového - budu mírně neetický a odkáži se na obdobný případ z roku 2009. V obou případech  jsou klíčoví aktéři zřejmí = pedagog a žák. Rodič je jaksi v pozadí, nicméně jej zcela z následných diskusí nevylučujeme.
V mém bydlišti se (jako již poněkolikáté) debatuje nad tím, o čem vypovídá počet a struktura dětí, které se dostavily k zápisům do prvních ročníků základek. V tomto roce se však kromě problému spádovosti (stejně jako i jinde - viz liberecký případ) přidala i skutečnost, že jedna základka musí odmítnout až 25% rodičů budoucích prvňáčků. Důvodem je nedostatečná kapacita školy. Hlavní aktéři = rodič a budoucí žák. Nicméně je nabíledni, že se tento problém týká i pedagogů.
Co na to zřizovatel? 
Třebešín je sice ode mě daleko a tudíž nedokáži rozpoznat všechny souvislosti. Mediální pozornost (nutno přiznat, že pochopitelná) však poskytuje poměrně široký zdroj informací. Zřizovatel dané školy jich bezpochyby musí mít mnohem více a tak se postavil k problému "čelem" = jeho rada odvolala ředitele školy, podle médií dokonce jednomyslně. S jistým zjednodušením mi to připomíná lidový tribunál. Tomu říkám profesionální rozhodnutí hodné kompetentního manažera ...
Výrazně méně emotivní spor se pak rýsuje i "u mě doma". Škola, která ještě před pár lety měla nálepku v duchu "přijmeme každé dítě", dnes z kapacitních důvodů nemůže uspokojit zájem rodičů. Bezesporu se jedná o úspěch vedení školy a celého pedagogického sboru. A co na to zřizovatel = město Hranice? Nedovolí navýšit kapacity školy, i když se nabízí relativně schůdné řešení, navíc při vhodném přístupu podpořené z připravených "evropských peněz". Tomu říkám profesionální rozhodnutí hodné kompetentního manažera ...
Jak vyhodnotit kvalitní školu - umí to vůbec zřizovatel?
Oba případy nesou spíše znaky rozhodování na základě moci. A co je přímo do očí bijící, že oba zřizovatelé zcela ignorují alespoň trochu standardizovaný zákonný nástroj, kterým by měla školská rada. Pokud by se tak stalo, možná by byl závěr v obou případech stejný, ale pravděpodobně by se na stůl dostaly i jiná kritéria hodnocení.
Dle mého názoru však zřizovatelé k tomu přistoupili jako ve sportu. U střední školy diváci v ochozech žádají změnu, tak odvolejme trenéra. Na hranických základkách je problém zdánlivě opačný, kdy diváci chtějí sledovat hru nejpopulárnějšího mančaftu, ale ochozy nestačí.
Příměr ke sportu jsem zvolil záměrně. Tam si totiž mohou dovolit změny na postu trenéra v průběhu jedné sezóny, každý rok se totiž hraje od začátku. Navíc změny lídrů či sledovanost mančaftů jsou mediálně vděčnými tématy, u kterých se dá získat přízeň davu. Ve školství se ale sezóna počítá na několik let ne-li na desetiletí. A v takovém měřítku zřizovatelé neumí přemýšlet. Úlohou státu tedy je, aby jim v takovém rozhodování pomohl, neřku-li přímo jim vymezil mantinely. Školská rada takovým mantinelem bezesporu je.
V Praze v této věci selhali. Doufejme, že hraniční radní dají slovo i kompetentnímu orgánu, ve kterém mají ze zákona své zastoupení. Koneckonců o respektování odborných pohledů slyšíme od současných hranických mocipánů skoro na každém kroku.