Závislost na digitálním světě nepovede ke vzdělávání

V úvaze Digitální svět vzdělává nebo oblbuje jsem se snažil poukázat na rostoucí hrozbu, že našim dětem při uspokojování svých nižších digitálních potřeb nezbude dostatek zdrojů pro ty vyšší cíle, jako je uznání a vzdělávání. Přitom díky TEDu nemálo z nás přijímá myšlenku, že jsme na rozcestí.

Oblbování jde ruku v ruce se závislostí

Školy i rodiče společnými silami zodpovídají za to, aby se děti nepouštěly na digitální cesty plné blaženosti, které je však oblbují a víceméně jsou za úplatu. Není však nikterak výjimečná situace, kdy jsme místo spolupráce školy a rodičů/veřejnosti svědky přehazování zodpovědnosti. A když se dva perou, tak ti třetí (naše děti) se čím dál tím hloupěji smějí (viz opakovaný neutěšený stav gramotností v mezinárodních srovnáních). Toto oblbování přerůstá v závislost v naději, že prožiju "blaženost". Uvedu příklady:

• Školy si cíleně či bezděky vytváří závislost na digitální technice a ještě je v tomto trendu utvrzujeme. Tato závislost je nezřídka spojena z blaženým očekáváním, že školou budovaný a zajišťovaný digitální svět osloví rodiče současných a nezřídka především potenciálních žáků.
• Rodiče často bez výrazného smyslu pořizují svým dětem mobilní zařízení (notebooky, mobily a v poslední době především tablety). Přitom jsou v blaženém očekávání, že tímto si zajistí dětský vděk či dokonce jejich osobnostní rozvoj. 
• Děti pak vytváří klima, že vlastnictví nějakého mobilního zařízení je znakem generační sounáležitosti. A tuto sounáležitost přenášejí do digitálního světa. V něm díky mobilitě nachází snadno dostupné blaho a dokonce "virtuální takyuznání a takyvzdělávání". O uznání a vzdělávání pak ve skutečném světě příliš nestojí, protože vyžaduji vyšší námahu. Dostupnost "blaha" bez námahy tudíž rychle vede k vybudování špatných návyků, které přerůstají v reálnou závislost.

Snižujme závislost na digitálních technologiích,
posílíme tím jejich vzdělávací potenciál

Odhlédnu nyní od toho, že patřím mezi skeptiky souhlasící s nevyhnutelností kolapsu naší civilizace. Budu optimisticky předpokládat, že:

• digitální technologie budou nadále prorůstat do společnosti, přičemž se bude posilovat mobilita;
• budou vznikat stále sofistikovanější nástroje opírající se o internet;
• digitální obsah převálcuje ostatní zdroje.

A v duchu mého pesimismu přidám, že:

• digitální právo a etika budou pokulhávat za digitálními hrozbami i kriminalitou.

V takovém případě bychom neměli investovat energii do prohraných bitev, ale hledat možnosti, jak hrozby a rizika přetavit do příležitostí.

Kam tedy zacílit energii a zdroje?

1. Mobilitu podporujme principem BYOD ("bring your own device")
   Ve spolupráci s rodiči otevřeme školní prostředí mobilním zařízením, která jsou ve "vlastnictví" dětí. Přitom nepovažuji za nezbytné dosahovat parametru 1:1. Dokáži si taktéž představit systémovou "hardwarovou"podporu pro děti z méně podnětného prostředí na jedné straně a mimořádně nadané na straně druhé.
   Podotýkám jen, že tento přístup sníží závislost škol na jimi pořizované, spravované a obnovované digitální technice, což mimo jiné i sníží tlak na údržbu školského hardwaru.
2. Posilujme roli digitálních technologií v běžných životních situacích
   Současnost i předvídatelné trendy jasně dokazují, že potenciál digitálního světa není ve vzdělávání formalizovaném, který je většinou spojován s účelovými digitálními vzdělávacími materiály. Pro mne to znamená, že máme svou pozornost zaměřit na využívání potenciálu digitálního světa především v řízení lidí, jejich vedení a nemalou měrou v jejich sdružování.
   I zde podotýkám, že tento přístup sníží závislost škol na proprietálních "výukových programech", což taktéž sníží tlak na údržbu školského softwaru.
3. Preferujme sdílení a kooperaci na úkor individualismu a soutěživosti
   Vrátím-li se ke své "civilizační skepsi", pak máme-li odvrátit hrozící kolaps, pak to nezajistí ani soutěž a ani geniální mozek jednoho individua (ve stylu "filmových trháků"). Naopak, kooperativní princip práce založený na sdílení intelektu jednotlivců dává naší civilizaci šanci. A právě zde dřímá potenciál sociálních médií.
   A opět podotýkám, že posilování kooperace co nejméně řízené centrálně sníží tlak na údržbu školského netwaru.
4. Kvalita do školství především...
   Za jeden z klíčových ukazatelů úspěšné realizace výše řečeného je metodická a digitálně-odborná podpora. Tu nelze docílit tím, že se o "školní digitální svět" nezřídka starají nekvalifikovaní (byť většinou nadšení) lidé. A co hůř, často tuto práci vykonávají v chaotickém finančně-organizačně-právním prostředí. Štítky typu "ICT-kýhočerta funkce" tento problém neřeší.
   Proto neméně významným (z mého pohledu prioritním) úkolem je stabilizace údržby "školního digitálního světa" a to především na základních školách. Dle mého soudu jednou z nejefektivnějších cest je vytvoření sítě mikroregionálních údržbářů, kteří by měli na starosti více škol ve svém regionu. A není to nic nového, vzpomeňme na INDOŠe - v tomto punktu tento projekt byl dle mého soudu úspěšný, protože mikroregionální týmy prokázaly většinou svou akceschopnost a smysluplnost.