14. 2. 2014

Záškoláctví na vzestupu a pád v nedohlednu

Tvrdím, že jeden z nejzhoubnějších nádorů regionálního školství je záškoláctví. A také tvrdím, že se tento nádor rozbujel díky přivírání očí osob, kteří zajišťují veřejné služby.

Budu subjektivní, protože chci

V následujících řádcích se nebudu snažit o žádný objektivní pohled ani nebudu hledat diplomatické formulace. A také budu mírně mystifikovat, protože propojím několik zkušeností z vícero let.
Záškoláctví mě čas od času dosti hne žlučí. Nicméně v těchto dnech jej vnímám opět intenzivněji, protože jsem dočasně převzal roli třídního učitele. A do jeho kompetence spadá i omlouvání absence žáků. Přitom právě omluva nepřítomnosti je ukázkovou situací vztahu žák-rodič-učitel, kdy každý z této "tripartity" má své zájmy. Přesáhne-li střet těchto zájmů únosnou mez, pak již dle mého soudu můžeme hovořit o záškoláctví. A v takových situacích většinou nelze najít v rámci tohoto trojúhelníku řešení typu "win-win-win".
Aniž bych chtěl snižovat spoluzodpovědnost pedagogů, tvrdím, že ten většinou "prohrává" jako první. A je to i proto, že rodičům a dětem jdou na ruku jiné "veřejné služby".

Dětští lékaři

První příznaky záškoláctví jsou spojeny s opakovanou krátkodobou absencí. Nejprve přichází na řadu omluvenky typu "rodinné důvody" či "nevolnost". Stačí však, abychom žákovi při omluvě položili pár otázek a je jasné, že to s tou "nemohoucností nebylo tak žhavé". Chcete-li se však opřít o odborníka=dětského lékaře, pak nezřídka narazíte. Na výmluvu dítěte "ale paní doktorka..." nelze kvalifikovaně reagovat, tím byste degradovali lékařskou profesi na úroveň babky kořenářky.
A že jsem v poslední době musel několikrát napočítat do desíti... Mám osobní zkušenosti, kdy lékařka akceptuje "údajnou nemoc" i o několik dní zpětně a "diagnostikuje" pouze na základě báchorek dítěte a jeho rodiče. Bohužel je prakticky nemožné dokazovat neprofesionální postup lékaře, mimo jiné i proto, že dítě-rodič-lékař našli řešení "win-win-win". Tudíž například stížnost České lékařské komoře by pravděpodobně byla již předem odsouzena k nezdaru.

Odbory sociální péče

Než budu nepřiměřeně kritický, chtěl bych minimálně říci, že to nemívají pracovnice těchto odborů lehké. Na rozdíl od lékařů a níže uváděných soudců, kteří sedí v teple svých ordinací, by měly řešit problém i v terénu. Tudíž si vytvářejí nezkreslený obrázek prostředí, ve kterém záškoláctví bují. A od toho bývá jen kousek k úvaze, že učitelé jsou ještě od toho nejhoršího chráněni.
Vyskytne-li se tedy žádost školy (koho jiného, že...), aby se "s tím něco začalo dělat", znamená to pro odbor další nepříjemné zkušenosti. Takže je zdánlivě na místě, aby škola prokazatelně zdůvodnila, proč po odboru něco chce (kvalifikovaný názor třídního učitele, vyjádření z pedagogických rad, zápisy z výchovných komisí apod.). Bohužel mám opět osobní zkušenosti, kdy obsah vyjádření školy využily pracovnice úřadu v jednání s rodičem s cílem "já nic, já muzikant". A jsme opět v situaci, kdy rodič-dítě-odbor dosáhli "win-win-win".

Soudy

Pokud je záškoláctví zlehčováno "lékařským i státně-správním cechem", pak to učitel většinou vzdá a tajně doufá, že pravda a láska zvítězí. A pokud ne, tak to nakonec stejně skončí u soudu.
A ejhle, soud si opět vyžádá stanoviska a pohledy školy (například který z rodičů... a kdo platí a za co...). Učitel tedy opět zasedne a sepíše další elaborát. Soud následně proběhne (samozřejmě bez přítomnosti zástupce školy) a následně "jménem republiky rozsoudí". To však nestačí, protože soud musí ještě svá rozhodnutí písemně zdůvodnit.
A opět se škola dostává do nepříjemné situace, protože u soudu nebyla a tudíž nemůže korigovat svá vyjádření dle aktuálního průběhu jednání. Tudíž nemůže ani ovlivnit, co se ve zdůvodnění nakonec objeví. Takže se nakonec klidně může rodič dozvědět, že nejtvrdší argumenty vznesla škola. Soudy pak s profesním nadhledem postoje učitelů ze škol mírní a dotyčným dají další šanci k nápravě. A opět nakonec došlo ke stavu, kdy vítězové našli poraženého.

Není empatie jako empatie

Znovu předesílám, že ani vzdělávací systém není bez poskvrnky. Nicméně škola v boji se záškoláctvím bývá v konečném důsledku nejkritičtějším hodnotitelem. Takže není neobvyklé od těch "empatičtějších" zaslechnout, že je to přece problém školy, protože žáka nemotivuje ke vzdělávání.
A rodič s dítětem má zase na koho svést svůj nezodpovědný přístup, o čemž s notnou dávkou emocí seznamuje své okolí - tj. i působiště školy a jejich učitelů.