19. 1. 2014

Michelinské hvězdy pro školy

Jako vždy jsem si se zájmem přečetl úvahu Tomáše Feřteka, ke které jsem se dostal prostřednictvím České školy, včetně diskusí v obou médiích. Jelikož z větší části s vyslovenými podněty nesouhlasím, zkusím svou úvahou poukázat na místa nesouladu.

Škola je službou a rodič je zákazník

Skutečnost, že škola poskytuje službu, již málokdo zpochybňuje. Nicméně není zcela zřejmé, kdo je oním zákazníkem - žák školy, obecněji dítě; rodič žáka školy, obecněji místní občan; zřizovatel, obecněji stát.
Úvaha pana Feřteka je postavena na tom, že zákazníkem je především rodič - přesněji řečeno u většiny škol to jsou dospělí, kteří žijí v lokálně vymezeném společenství (vesnice, městečko, sídliště apod.). Ti jsou pak v každodenním kontaktu s žáky příslušné školy či obecněji dětmi (ať už v roli rodiče či souseda či toho, který čeká na autobusové zastávce). A tito dospělí od školy očekávají službu, která především spočívá ve vyřešení jejich (dospěláckých) problémů s dětmi.
Tvrdím tedy, že pokud chci zákazníka vnímat jako konkrétní skupinu dospělých, pak je zúžení na rodiče nedostatečné, ne-li účelové až manipulativní. 

Moderovaná diskuse rodičů a pracovníků školy nastoluje směr

Jakákoliv diskuse (i ta "pěstní") je zpětnou vazbou pro všechny zúčastněné. Je-li navíc diskuse moderovaná, pak pravděpodobně bude kultivovaná a nebude "planá". Je však nutné si uvědomit, že zúčastnění diskuse z řad rodičů nejsou všemi zákazníky školy z řad dospělých. Ba dokonce nejsou ani jejich vzorkem!
Tvrdím tedy, že průběh ani závěry z moderovaných diskusí rodičů nelze zobecňovat v lokálním měřítku, natož pak v celostátním.

Učitel a lékař na srovnatelné úrovni společenského žebříčku

V diskusi pod článkem pana Feřteka došlo i na porovnávání profese učitele s lékaři.
Dle mého názoru toto porovnání pokulhává ve dvou klíčových ukazatelích - diagnostice na straně poskytovatele služby a akceptace odborných doporučení na straně zákazníka. Lékař i v té nejmenší nemocnici má k dispozici odpovídající a stěží zpochybnitelné diagnostické nástroje. Lékař si dnes nedovolí stanovovat diagnózu bez jejich využití. Při konečném stanovení diagnózy se lékař opírá nejen o své zkušenosti, ale i velmi propracovaný systém v praxi ověřených a popsaných odborných produktů (například léky) a postupů (například metodika operací). To vede k tomu, že zákazník "neremcá" a plně důvěřuje lékaři, že volí pro něj nejvhodnější řešení (byť všichni víme, že ne vždy je to pravda).
Školy však nezřídka bojují se svou ekonomikou natolik, že na rozumné diagnostické nástroje může zapomenout - jak by ne, když s bídou udrží přijatelnou úroveň didaktických pomůcek či učebnic (neposkytněte lékařům léky či obvazy a do týdne máme celorepublikovou stávku). Takže fakticky základní diagnostickou metodou učitele je vlastní zkušenost. A ta je v dnešním dynamickém světě stěží využitelná. Chce-li tedy se škola více opírat o odborné zázemí, měla by mít nějaký propracovaný a relativně stabilní systém  ... a v našem školství jej nemůže nalézt od začátku 21.století! A aby toho nebylo málo, tak náš vzdělávací systém nezřídka zpochybňuje pro sebe vyvinuté produkty - například RVP, státní maturity a celoplošné testování žáků. Nutno podotknout, že nezřídka se tak děje na základě "remcání" zákazníků.
Tvrdím tedy, že remcání (i když je kultivované) není právě to, co by mělo být pro stabilizaci našeho školství prioritní. Tím je kvalifikovaná diagnostika a praxí ověřené systémové pilíře vzdělávací strategie. 

Místní školy a místní hospody jedno jest

Mám-li setrvat v mantinelech "místní služba pro místní dospělé" a nemohu-li hledat analogii s jinými vysokoškolskými profesemi (viz lékaři), pak dle mého názoru přirovnávání školy s hospodou zas tak moc nepokulhává. Již několik let totiž mám pocit, že všichni školství rozumí více než její provozovatelé (učitelé a potažmo ředitelé). Stejné je to u hospod - každý považuje za samozřejmé, že ji má za rohem + každý umí vařit, čepovat, roznášet a hlavně inkasovat.
Kdyby se tedy dalo na odborná doporučení "štamgastů", měli bychom michelinské hvězdičky na rozdávání. Dejte jim však vše do rukou - zaplňte hospodu i hosty ze "čtvrté cenové", vybavte kuchyň nástroji ze 70.let minulého století a pro stanovení odbornosti využívejte mediální sdělení typu "Ano, šéfe!". Vsadím svůj měsíční kantorský plat, že budou rádi (a bude to sakra dřina), když po roce udrží alespoň stávající kvalitu!
Tvrdím tedy, že chcete-li hodnotit (ne-li soudit) školu, pak nejprve stanovme jasná a kvalifikovaná kritéria pro udělování "Komenského hvězdiček" - a prosím nesklouzněme k populisticky vděčnému divadlu a kejklím.