11. 5. 2011

Tak na čí straně jsi?

Nedávno mi tuto otázku položil kolega - nejprve se ptal na můj názor k dění na MŠMT, následně pak obecněji na můj postoj ke školské reformě. Na rozhovor nebylo moc času, tak jsem si tu otázku přebíral ve své hlavě, pročítal jsem si některé své úvahy a články ... a zjistil jsem, že nemám jednoduchou a jednoznačnou odpověď.

Mé počáteční kontakty se školskou reformou

Poprvé jsem začal vážněji vnímat školskou reformu ihned poté, kdy jsem se "vrátil" do kantorského prostředí na základku v pozici zástupce ředitele, tj. na jaře roku 2004. Coby "školsko-manažerský elév" jsem navštívil na několik dní jednu "pilotážní školu ŠVP". Při hodnocení své "služební cesty" jsem následně dosti zřetelně sdělil, že zvolený směr mi je velmi blízký. Tato škola a jí prezentované změny totiž vnášela do školského prostředí prvky moderního managementu, přičemž nemalou měrou poptávala týmovou práci učitelů. Zároveň jsem však varoval, že to bude chtít čas, trpělivost a další zdroje - můj odhad pro sestavení prvního přijatelného a životaschopného ŠVP činil 6 let. Někteří byli jiného názoru a začalo se mluvit o dvou letech, možná i o kratší době.
Poměrně brzy jsem však ve své nové roli pochopil, že duch školy, ve které jsem působil, se rozděluje - jedni chtěli býti nositeli změn, druzí se stavěli do role obhájců zažitého modelu vzdělávání.
Bylo zřejmé, že škola musí projít řízenou změnou. A na to jsou potřebné nejen zdroje vnitřní, ale výraznou měrou i zdroje vnější. Bohužel právě ty vnější zdroje se zužovaly na přehršel školení, seminářů a "teambuldingových" aktivit. To vše oslovovalo především nositele změn, zastánce tradičního pojetí to naopak utvrzovalo v nesmyslnosti celostátně deklarovaných cílů změny. Místo toho, aby vznikal tým, docházelo k budování barikád.
Při zpětném hodnocení docházím k závěru, že změny nebyly s lidmi ve škole dostatečně vykomunikovány - minimálně mnou jako zástupcem vedení školy. Žádných dalších zásadnějších chyb si však nejsem vědom.

Čím větší svoboda, tím větší zodpovědnost

S dovolením se nyní opřu o jedno ze svých životních hesel. Školská reforma přinášela v mých očích jednu výraznou změnu - posilovala svobodu škol ve formování "vlastní vzdělávací cesty", kterou pak nabízí svému okolí.
V tu samou dobu procházela společnost "posilováním" svobod i u jiných skupin, které mají vliv na náš vzdělávací systém. Tento v zásadě pozitivní jev byl však nezřídka spojován s neúměrným uplatňováním práv - uvedu příklady:

  • Narůstala svoboda žáků,  kteří si vykládali svá práva úměrně své "životní moudrosti a vyspělosti". Toto pojetí svobody a práv (často podněcované i v samotné rodině žáka) postupně vedlo k výrazným výchovným problémům, kdy svoboda nevyspělého jedince výrazně zasahovala do svobod kolektivu (například formou šikany) či dokonce svobod vyučujícího (například v podobě neúcty k autoritám).
  • Narůstala svoboda rodičů, kdy nemálo z nich přestala školu vnímat jako "úctyhodnou" instituci. Naopak se pro ně postupně stávala "hypermarketem" zajišťující regály "vzdělávacích a výchovných polotovarů" pro své ratolesti. Navíc nezřídka rodiče uplatňovali právo "získat zboží od nevidím do nevidím a se slevou" (například v podobě kroužků, výletů a dalších mimovzdělávacích aktivit).
  • Narůstala svoboda zřizovatelů, která byla způsobena rozprášením regionálních institucí typu "školské úřady" či "pedagogická centra". Zvláště u základních škol postupně docházelo k degradaci "vzdělávací politiky" na uplatňování práva místních "mocipánů" ovlivňovat školu především přes "ekonomicko-personální" páky.
  • Na úrovni státu pak můžeme hovořit o svobodě "neviditelné ruky trhu". Ve školském prostředí se to projevilo nebývalým nárůstem škol pro "talentované" (myslím tím víceletá gymnázia). Obecněji pak střední školství nedbalo na rizika spojená s demografickým vývojem.

Taková přemíra svobod jedné skupiny logicky musela vést ke vzájemnému omezování svobod ostatních skupin.  Nastartování školské reformy v nejcitlivějším místě celého vzdělávacího systému (myslím tím základní školství) bylo poměrně odvážné s očekáváním, že tento krok bude systémově podpořen minimálně v režimu řízení změny. MŠMT však nerealizovalo běžně užívané metody pro akceptovatelné provedení změny (komunikace, podpora, finance), přičemž nezřídka samo oslabovalo svou pozici nesystémovým přístupem. Vzpomeňme například na informatiku - INDOŠ, následně nečekané ukončení SIPVZ či právě probíhající projekt EU peníze školám.
V takovém prostředí se nelze divit, že svoboda přerostla v anarchii. A při ní se uplatňuje především "svoboda davu", což má za následek zbavení se osobní zodpovědnosti "jedince z davu" za výsledky anarchistického konání.

Naše školství je nemocné ... a musíme ho léčit ... v uzlech

(Ve zkratce jsem převzal oblíbené slogany pana ministra Dobeše).
Anarchie je jeden z příznaků krize. Skutečnost, že náš vzdělávací systém má "krizovou náběhovou křivku" dle mého soudu poprvé správně odhadl pan ministr Liška, byť se o krizi v té době ještě příliš nehovořilo. Dnes je tomu jinak a v této souvislosti se do povědomí dostává i pojem "krizový manažer". V této souvislosti trvdím, že krizoví manažeři bývají  "manažerskou elitou".
A zde tkví první klíčový problém = naše společnost nepovažuje vzdělávání za prioritní a proto MŠMT není předmětem zájmu politicko-manažerských elit. Jinak řečeno, školství dostává nejslabší koaliční strana a ani ta jej nepovažuje za svůj "elitní" zájem (pan ministr Liška jako předseda Strany zelených byl výjimkou a navíc tato skutečnost byla důsledkem shodou náhod).
Faktem je, že dnes už málokdo zpochybňuje, že naše školství prochází krizí. Z pohledu průběhu krizového procesu tedy byla překročena mez patrnosti. Přeme se jen v tom, zda již byla překročena mez únosnosti. Tvrdím, že ano. A to vyžaduje "elitního manažera".
Zpočátku pan ministr Dobeš na mě působil jako osoba, která může mít nezbytné kompetence - viz jeho razantní ukončení diskusí o realizaci státních maturit. Nicméně je nutné si uvědomit, že "státní maturity" patří mezi jeho "oblíbené uzly". Vrátím-li se k přirovnání s lékařstvím, pak pan ministr nasazuje "antibiotika" = testování v uzlových bodech. To samo o sobě není špatná "léčebná metoda" (sám jsem zastáncem celoplošných ověřovacích nástrojů), ale neřeší příčiny "nemoci" a už vůbec se nezasazuje o dostatečnou prevenci. A právě v této věci nerozumím krokům, kterých jsme svědky. Několikaměsíční destabilizace centrálních institucí, které mají nést faktickou zodpovědnost za celý vzdělávací systém (chcete-li "zdravotní stav" našeho vzdělávání), vede k dalšímu rozkladu alespoň těch náznaků strategií, které mělo MŠMT k dispozici.
Přitom krizové řízení je charakteristické silným a čitelným řízením, nikoliv chaosem a personální panikou. Kompetentní "krizový manažer" své kroky totiž činí mimo jiné i s ohledem na to, že po zažehnání krize předá stabilizovanou situaci těm, kteří prokázali své kompetence i v komplikované době krize. V současné atmosféře se však může stát, že schopní a vzdělaní lidé (často chybně označovaní za úředníky) se začnou domnívat, že nejsou ti správní "manažeři pro větší či menší krize". Mám obavy, aby to nevedlo k tomu, že budoucnost vzdělávacího systému bude záviset na "nováčcích" (viz problém projektu EU peníze školám).

Takže na čí straně jsem?

... na ničí. Pokud mám zaujmout postoj, pak primárně k určitému problému či jevu (nikoliv k osobě). Tedy:
  1. Jsem pro:
    • pokračování školské reformy za předpokladu, že budou respektovány principy pro řízení změny;
    • celoplošné ověřování kompetencí žáků, pokud  nebude využívána pouze testovací forma;
    • posilování centrální úlohy státu zvláště na úrovni kurikulární, pokud bude řešena stabilní centrální institucí, nezávislou na ekonomicko-politickém rozložení sil;
    • optimalizaci sítě středních škol;
    • optimalizaci sítě základních škol za předpokladu, že bude systémově řešena dopravní obslužnost;
    • posilování manažerských kompetencí ředitelů škol, kontrolovaných školskými radami na regionální úrovni a kvalifikovaným monitoringem na celostátní úrovni.
  2. Jsem proti:
    • dalšímu narůstání svobod cílových skupin na straně jedné a omezování svobody školy ve volbě "vzdělávací cesty" na straně druhé;
    • využívání testování jako klíčového kriteriálního hodnocení úrovně školy;
    • zasahování zřizovatelů škol do personálních otázek (včetně výběru ředitele);
    • zaměňování role "úředníka" a "pedagogického odborníka" - a to jak na úrovni škol, tak na centrální úrovni;
    • (a to zásadně) pokrytectví "politicko-manažerských elit", které deklarují vzdělávání jako prioritu a přitom je v reálu odsunuta mimo jejich primární zájem vlivu.

Tak a teď si říkám, zda jsem srozumitelný a čitelný. Nebo mi už z toho školství hrabe?