15. 7. 2012

Co mi dala a vzala problematika výuky informatiky?

Minulý školní rok v oblasti výuky informatiky a rozvoje ICT gramotnosti byl (alespoň pro mne) ve znamení zjišťování smutné reality a z toho plynoucí snahy nalézt udržitelné cesty. Přitom se na tento problém dívám ze dvou krajních mantinelů - na straně jedné v kontextu konkrétní školy a na straně druhé  v kontextu celostátních aktivit.

Realita a udržitelná cesta na jedné vesnické škole

K výuce informatiky jsem se vrátil po pěti letech, přičemž v minulém školním roce jsem pracoval s žáky 5., 6. a 7.ročníku. Musím říci, že za pět let je posun znatelný a to silnou orientací na zábavu (pohrát, pokecat, podívat). Při akceptování tohoto kritéria přístupu dětí k ICT existují ve škole tři dosti odlišné skupiny žáků:
  1. prakticky ICT negramotní, kteří většinou nemají k digitálním technologiím přístup jinde než ve škole a díky tomu jsou orientací na zábavu prakticky nedotčeni (naštěstí);
  2. podprůměrně ICT gramotní, kteří se i přes svůj věk a zázemí zcela orientují na zábavu;
  3. nadprůměrně ICT gramotní, kteří se i přes svůj věk ale díky zázemí kromě orientace na zábavu zaobírají i SaS.
V této souvislosti jsem došel k následujícím subjektivním závěrům, jež odlišují výuku ICT dnes ve srovnání s před pěti lety:
  1. První a třetí skupina je přibližně stejně početná, přičemž rozdíl v jejich ICT gramotnosti je natolik velký, že je velmi složité sladit výuku.
  2. Víceméně vymizelo zdravé jádro, které má průměrnou ICT gramotnost a které lze charakterizovat, že "neumí, ale chce".
  3. Tlak na vyučujícího vytváří především skupina se silnou orientací na zábavu očekávajíce, že výuka ICT má být "odpočinková". Vyvíjený tlak je nezřídka neúměrný věku dětí.
Za takové konstelace je zcela nemožné naplnit očekávání dle Rámcového vzdělávacího programu pro základní vzdělávání, neboť tomu neodpovídá jeho obsah ani rozsah přidělených hodin. Tvrdím tedy, že v rámci školy musí docházet k redukci obsahu a nalezení perspektivních ICT témat. Dle mého soudu udržitelná cesta vede přes dva milníky:
  1. praktické zvládnutí jakéhokoliv GUI s integrovanými jednoduchými aplikacemi
    Dílčím cílem tohoto milníku je dosáhnout ho co nejdříve, avšak až po vybudování potřebných základních návyků práce v oboru ICT.
  2. praktické zvládnutí "cloudu" a nástrojů pro vytváření sdílených datDílčím cílem je vybudování základních návyků spojených nejprve s individuální prezentací a následně posun ke kooperaci při vytváření a úpravě sdílených dat.
Z výše uvedeného vyplývá, že mnou naznačená udržitelná cesta se snaží omezit výuku v "offline prostředí", což bylo donedávna jejím tradičním obsahem (mimo jiné tomu odpovídá i slovník platného RVP ZV). Naopak směr zvolené cesty vede "do mraků".
Má to však dvě velká rizika:
  • nastoleným směrem vyrazí jen omezené množství učitelů - většina z nich si je mnohem jistější "na offline zemi";
  • zvýší se potřeba mít kvalifikovaného školského informatika s novými kompetencemi - kde však na něj vzít a nekrást (například ostatním kolegům ze stále omezenějších mzdových či provozních prostředků)?

Realita a udržitelná cesta "centrálně"

EU peníze školám a INDOŠ jedno jest

Jelikož jsem se tomuto tématu věnoval několikrát, nechci nad ním ztrácet čas.
Na otázku "jaká je realita" postačí vnímat EU PES jako projekt, který by tedy měl realizovat určitou změnu. Tvrdím, že realitou je především skutečnost, že školy se vybavily modernějšími digitálními technologiemi. Takovou změnu má však zajišťovat státní rozpočet, nikoliv "evropské peníze". Žádnou jinou změnu nepozoruji, takže z pohledu dopadu (minimálně) na výuku informatiky má EU PES a INDOŠ prakticky stejné (víceméně nulové) dopady.
Tvrdím tedy, že udržitelná cesta nevede přes megalomanské celorepublikové projekty, dokud se je nenaučíme zužitkovat jinak než po linii technologicko-dodadavatelské.

Testování

Ačkoliv by toto téma svádělo ke komentování celorepublikového testování v 5. a 9. ročníku, budu se zaobírat státní maturitou z informatiky (MZI). Měl jsem to štěstí, že do konce roku 2011 jsem se aktivně spolupodílel na její přípravě. Jednou z hlavních motivací mé angažovanosti bylo přesvědčení, že případná realizace MZI bude mít výrazný vliv i na výuku informatiky na základkách.
Realita je však taková, že střední školy budou mít "ruce nohy práce" s tím, aby MZI úspěšně vnesly do života a to zvláště její tzv. praktickou část - tj. testování praktických dovedností s využitím školních počítačů a reálného softwarového vybavení (bohužel, ale oprávněně, bez přístupu na Internet).
Ačkoliv odhaduji, že MZI se dočká mohutné vlny kritiky, jsem stále přesvědčen o tom, že MZI je udržitelná cesta, která má potenciál významně formovat nejen výuku informatiky ale i její integraci do jiných vzdělávacích oborů.

Revize RVP a ICT standard v základním vzdělávání

Nejméně mediálním celorepublikovým tématem v minulém školním roce byly revize RVP a hledání tzv. standardů. Jelikož tuto problematiku považuji za strategickou pro náš vzdělávací systém, snažil jsem se býti proaktivní... a po právu byl potrestán ;-).
Realitou totiž je, že většinou jsou tyto strategické aktivity na okraji zájmu, případně jsou výraznou měrou podceňovány. Navíc na tento problém nejsou poskytovány prakticky žádné zdroje (EU PES a MZI má ve srovnání s tímto problémem rozpočet přímo královský). Takže pokud se v této věci něco děje, pak povětšinou chaoticky až ve stylu Brownova pohybu - hekticky, ale vlastně stále na místě.
Pokud to myslíme s naším vzdělávacím systémem vážně, pak standardy jsou nutnou podmínkou udržitelné vzdělávací cesty. Kéž by tomu odpovídaly i poskytované zdroje.

Poučení ze "smutné reality"

Klíčovým parametrem pro stanovení udržitelné cesty je vytýčení směru. Ten pro ICT ve vzdělávání zcela chybí a nestane-li se tak v brzké době, pak raději přiznejme, že ICT ve vzdělávání není prioritou. Budu sice ještě smutnější z česky koncipované digitální reality, ale alespoň budu vědět, na čem jsem.