10. 12. 2010

Společnost má takové školství, jaké si zaslouží

Tak se nám v poslední době "roztrhl" pytel nad zprávami ohledně stavu našeho školství a následnými rozbory, otevřenými dopisy a zasvěcenými názory. Již dlouhou dobu jsem se snažil držet "svého ICT kopyta", ale včerejší rozhodnutí Senátu o zrušení státních maturit mě přimělo se přidat ke komentátorům o stavu našeho vzdělávání - doufám jen, že čtenář přijme s povděkem, že zůstávám věren svému blogu a nesepisuji petice a otevřené dopisy (natož abych inicioval nějaké hlasování či rebélii).
Naše vzdělávání ve srovnání s ostatními zeměmi dosahuje podprůměrných výsledků - to už málokdo zpochybňuje. Méně se však hovoří o tom, že jeho úroveň klesá a křivka poklesu nenasvědčuje tomu, že bychom  "zatáhli" za záchrannou brzdu.
Laická veřejnost v tom má praděpodobně jasno - na vině je naše školství, tedy potažmo učitelé (od toho si je platíme z našich daní). Doporučuji však, abychom si uvědomili, že "vzdělání se nerovná školství"! Na kvalitu vzdělávání má výrazný vliv více společenských skupin, i když nepopírám, že učitelé by se neměli své profesní zodpovědnosti zříci.

Celospolečenské klima

Celorepublikový obraz našeho vzdělávacího systému výraznou měrou vytváří vládně-opozičně-politická reprezentace. Bohužel jsme stále častěji svědky toho, kdy politici svými kroky vzdělávací systém destabilizují namísto toho, oba ukotvili pilíře, na kterých by se mohl postavit "záchranný program".
Mediálně vděčným příkladem takového nezodpovědného přístupu je státní maturita - postačí změna mocenského vlivu a už tu máme další návrh na jejich zrušení. Přitom nejsmutnější na tom je, že se tak stalo na půdě Senátu, který jsem chtěl vnímat jako "radu moudrých" schopnou odlišit populistické manýry politiků od vážných témat přesahující volební období té které vládnoucí garnitury.
Při vědomí této poslední zkušenosti tvrdím, že problematika nalezení optimálního vzdělávacího modelu by měla být realizována a garantována stálým a odborně fundovaným týmem lidí, který by měl mít mandát, přesahující jedno volební období Poslanecké sněmovny (něco jako NERV). Jen tak lze pomoci našemu školství, které je nezřídka bezbranné vůči jiným mocenským a lobbystickým zájmům.

Rodiče

Druhou nejvýznamnější skupinou jsou dle mého názoru rodiče. Přitom některé výzkumy z poslední doby ukazují na fatální rozpor mezi nimi a odborníky - rodiče jsou převážně spokojení s naším školstvím, odborné studie však poukazují na pravý opak. Ukazuje je to na "blaženou nevědomost" rodičů.
Již drahnou dobu veřejně říkám, že současný rodič od školy především očekává, aby mu po co nejdelší dobu hlídala jeho dítě. Pro nemálo z nich je to dokonce fakticky jediný požadavek. Když už někoho zajímá "kvalita školy", pak se měří počtem odpoledních a občas dokonce nočních aktivit. Cíl je zřejmý - zabavit dítě i po vyučování tak, aby rodič měl více času (v lepším případě na svůj profesní růst nebo v horším na užívání si sociálních dávek bohatě rozdávaných štědrým státem). Nemálo škol pak na tuto hru "dobrovolně" naskakuje pořádáním různých projektů, které pak ještě nadšeně propagují prostřednictvím místního tisku.
Škola tedy bývá na okraji zájmu rodiče do doby, dokud není nějaký problém, jež by mohl poukázat i na jeho pochybení. Jakmile se tak stane, pak najednou máme plnou školu "chytrolínů", kteří ví, kde se ustala chyba a kdo za ni nese zodpovědnost (nezřídka je to škola a potažmo učitel).
Má-li naše školství "vstát z popela", pak by rodiče měli obrátit svou pozornost na kvalitu vzdělávání v místních školách. A mělo by to zajímat především ty, kteří mají budoucí prvňáčky! Neblahé výsledky studie PISA z roku 2009 popisují výstupy žáků, kteří byli prvňáčky v roce 2000. Kdo tenkrát něco slyšel o RVP či ŠVP?

Zřizovatelé

Zajímavou skupinou jsou zřizovatelé škol, kteří nezřídka mají největší přímý vliv na jejich chod (minimálně z pozice moci a poskytování finančních a materiálních zdrojů). Zde je nutné upozornit na to, že u středních škol je zřizovatelem kraj, který má fakticky pod kontrolou veškeré finanční zdroje. U základních škol je to pak obec, která poskytuje finance na provoz (a částečně i na rozvoj) a taktéž kraj, který fakticky poskytuje mzdové prostředky (a částečně i na rozvoj).
Nedávno probíhaly komunální volby a já se zvědavostí čekal, jak se bude nahlížet na vzdělávání v našem regionu. Malé náznaky byly, ale problémem je, že na čelní místa kandidátek jsou většinou nominováni lidé, kteří již mají děti odrostlé. Místní školství se pak nezřídka zužuje na téma dostatečného počtu míst v mateřských školách (... jak je to blízké požadavkům na bohatou nabídku kroužků u základní škol).
O to zajímavější byla možnost nahlédnout do provozního rozpočtu "mého" města na rok 2011. Ukázalo se, že tento rozpočet se pro místní základní školy snížil oproti roku 2009 o více jak 10%. Kdyby byl podobný pokles patrný i jinde, snad bych to i přijal, ale v jiných oblastech nezřídka hodnoty zůstaly zachovány (ne-li mírně povýšily). Při vědomí nárůstu energií a podobných vstupů to svádí k závěru, že zřizovatel pouze chceve škole zatopit, rozsvítit a spláchnout na toaletách ... Tedy jinak řečeno, aby škola děti pohlídala v době, kdy občané města (a tedy voliči) mohli v klidu profesně růst nebo užívat si sociálních dávek (nepsal jsem to už někde ;-) ?).
Z mého pohledu jsou zřizovatelé nejslabším článkem potřebných změn. Navíc výsledky povolebního vyjednávání v nemálo městech jasně ukázaly, že zájmem mocipánů (a mocipaní) budou jiné oblasti než právě školství. Šance vidím jen tam, kde existují komise pro výchovu a vzdělávání, které jsou složeny z odborníků a to především ze základních škol a navíc kde takové komise nebudou myslet jen na "své" školy, ale i třeba na malotřídky v svém okolí. Takové komise by pak neměly mít problém se zveřejněním "své strategie" na nejbližší 4 roky.

Kantoři

V prvé řadě chci říci, že jsem hrdý na svou profesi. Měl jsem několik příležitostí přejít do jiné oblasti než je vzdělávání. Možná sebevědomě říkám, že by mě jinde byla škoda a k tomu zbaběle dodávám, že v jiné oblasti by mě to nebavilo a já dlouhodobě neumím dělat to, co mě nebaví ;-). Je mi však smutno z toho, jak my kantoři sami svou profesi degradujeme a znehodnocujeme.
Vždy jsem s úctou a respektem četl úvahy a rady od odborníků, kteří svou životní dráhu spojili se vzděláváním a požívají oprávněné odborné i mediální pozornosti. O to více mě však mrzí, že se čím dál tím častěji setkávám s různými podpisovými akcemi a otevřenými dopisy, které jsou zaměřeny na poukazování, co je špatně.
Což o to, člověk je tvor svobodný a zodpovědný a dozajista dokáže svobodně a zodpovědně vyhodnotit předkládané výzvy (tj. čte je s porozuměním a kriticky o nich smýšlí ;-) ). Bohužel takové kompetence dle mého názoru chybí u nezanedbatelné skupiny učitelů - jejich svoboda začíná a končí sborovnou a jejich zodpovědnost končí do vzniku konfliktní situace. V takovém klimatu nezřídka člověk nesvobodný a nezodpovědný hledá jakoukoliv autoritu, za kterou by se mohl schovat - ředitelem školy počínaje (ve sborovně nezřídka kritizovaným) a odborníkem podepsaným pod peticí konče (pod rouškou anonymity nezřídka zesměšňovaným).
Hodně stojím o to, abychom měli co nejvíce kantorů, kteří jsou hrdí na svou profesi a oplývají dostatečnou svobodou i schopností přijmout zodpovědnost i za tu "delegovanou". K tomu postačí málo - motivovat je, namísto toho, aby se s nimi manipulovalo. A osobní poznámka na závěr - motivace je vždy adresná, nikoliv plošná ( u plošného uplatňování se nejedná o motivaci, ale o stimul, který často s časem "vyprchá").